Vonící zahrada šejka Nefzávího

 

The Perfumed Garden of the Sheikh Nefzaoui: 192 stran, Special LANCER Edition, New York 1964; cena až 600$ za londýnské vydání z 19. stol. (celkem 25ks) v polovině 20. stol.

/Překlad názvu knihy zachovává pravděpodobně první odkaz v češtině, který lze nalézt in Revue HORUS solstitium hiemis 1992 - pozn. aut./

 Vonící zahrada šejka Nefzávího je „arabskou verzí Kámásútry“. Prvotřídní orientální manuál o finesách a rozkoších nejen fyzické lásky.

Toto famózní dílo bylo šejkem sepsáno někdy mezi lety 1394 až 1433, a podobně jako např. Fanny Hill /Naturalistické autobiografické vyprávění dívky-sirotka, která cca od 14 do 22 let byla prostitutkou v lepší londýnské společnosti v 18. stol.; lze stáhnout na Internetu - pozn. překl./ bylo dlouho nepřístupné pro americké čtenáře - až do roku 1964. Tato příručka a rádce s filosofickým podtextem  má v dnešní době co říci i v oblastech psychologie, antropologie, sexuologie a sociologie. Je významným dokumentem o historii lidského myšlení a hodnotným příspěvkem k porozumění lidské sexuální a erotické přirozenosti. Vzhledem k tomu, že mi není známo, že by existoval český překlad této pozoruhodné klasiky, předkládám váženému čtenáři k inspiraci volně přeložený příběh Zohry.  Tento příběh tvoří část poslední XX. kapitoly, která se zabývá vhodnými nutrienty k provozování těchto kratochvílí. Zde předložená část není co se týče obsahu knihy úplně reprezentativní; ta sice obsahuje příběhy, ale také teorii kde jde mnohdy do větší šíře technických detailů /Ačkoliv se považuji za relativně vzdělaného v těchto oblastech, bylo zde něco nového! - pozn. překl./ než Kámásútra; vybral jsem ji pro „speciální okouzlující náboj“ který snad zasáhne i čtenáře.

Knihu se mi podařilo získat, jak by jistě řekl sám velký šejk, Bůh mu buď milostiv - z vůle Boží - v jednom brněnském antikvariátu, na Internetu zřejmě nikde není.

 

Příběh Zohry

Šejk, ochránce víry, Nejvyšší buď mu milostiv, uchovává v blahé paměti, že v dávné minulosti žil jeden věhlasný král, který měl nespočetnou armádu a nesmírné bohatství.

Tento král měl sedm dcer znamenité krásy i vychování. Přišly na svět jedna po druhé, aniž by mezi nimi byl jediný infant mužského pohlaví.

I přišel čas a král chtěl své dcery vyvdat; ale ony odmítly. Nosily mužské ošacení, jezdily na velkolepých koních s postroji vykládanými zlatem a vládly mečem i kopím tak, že v soubojích muže porážely. Každá měla skvostný palác se služebnictvem a otroky, kteří sloužili k přípravě jídel a pití a ostatních rozličných nezbytností.

Kdykoliv přišla králi nabídka ke sňatku, byla vždy konzultována s dotyčnou princkou; avšak jejich odpovědi byly vždy stejné: „To nikdy!“

Různé závěry, některé v dobrém, jiné ve zlém, byly vyvozovány z tohoto odmítání.

Dlouho nebylo možné dopídit se důvodů pro toto chování a dcery setrvaly ve svých manýrech až do smrti svého otce. Poté byla nejstarší vyzvána aby se ujala následnictví a dostalo se jí přísahy věrnosti ode všech jeho vezírů a dvořanů. Její usednutí na trůn zavířilo vzduchem ve všech zemích.

Jméno té nejstarší bylo Fouzel Džemál (Květ krásy), druhá se jmenovala Soltana el Agmar (Královna lun), třetí Bediaat el Džemál (Nesrovnatelná krásou), čtvrtá Ouarda (Růže), pátá Mahmouda (Chvályhodná), šestá Kamela (Dokonalá) a konečně poslední Zohra (Krása).

Nejmladší Zohra byla také nejrozumnější a nejsoudnější.

Byla vášnivou lovkyní a jednou jak takhle projížděla poli potkala na své cestě kavalíra, jenž ji pozdravila a ona pozdravení opětovala; její družinu tvořilo asi dvacet mužů. Kavalír měl dojem, že slyšel hlas ženy. Zohra totiž měla tvář zahalenou cípem hajku, /Hajk je dlouhý kus bílé lehké tkaniny, většinou vlněné nebo hedvábné, který nosí Arabové ovinutý kolem těla pod burnusem./ a tak si kavalír nebyl vůbec jistý a řekl si: „No to by mě zajímalo, jestli je to ženská nebo chlap!“ Zeptal se tedy jednoho z princezniných sluhů a ten rozptýlil jeho pochyby. Obrátil se tedy opět k Zohře a příjemně spolu rozmlouvali dokud nebyl čas ke snídani. Usedl vedle ní a přijal pozvání k pohoštění.

K jeho nesmírnému zklamání však princezna neodkryla svou tvář a s tvrzením, že se postí, nesnědla nic. Nezbylo mu než  tajně obdivovat její ruce, půvaby jejího pasu a milostný výraz jejích očí. Jeho srdce bylo uchváceno prudkou láskou.

I odehrála se mezi nimi tato debata:

Kavalír: „Jest tvé srdce znalé přátelství?“

Zohra: „Nesluší se muži by cítil přátelství k ženě, neboť jakmile se nakloní jejich srdce navzájem k sobě, vpadnou do nich smyslné žádosti, Satan začne ponoukat ke špatnému a jejich poklesek je brzo znám všem.“

Kavalír: „Tak tomu není, pokud jsou jejich city ryzí a jejich obcování je bez nevěry a zrady.“

Zohra: „Jestliže dá žena průběh svému citu jež cítí k muži, stává se objektem pomluv celého světa, opovržení a kromě potíží a lítosti, nevznikne nic.“

Kavalír: „Ale naše láska může zůstat tajná, a v této odlehlé končině, které nám může sloužit jako místo schůzek, můžeme souložit aniž by o tom kdokoliv věděl.“

Zohra: „To nepůjde. Mimochodem, tak lehce to udělat nejde, brzo bychom byli v podezření a oči celého světa by se na nás obrátily.“

Kavalír: „Ale láska, láska je zřídlo života. Je štěstím, setkáváním, objetími, něžnostmi milenců. Obětováním majetku a třeba i života pro milovaného.“

Zohra: „Tato slova jsou prosycena láskou, a tvůj úsměv je svůdný; avšak uděláš lépe, pokud se zdržíš podobné konverzace.“

Kavalír: „Tvé slovo je jako smaragd a tvé rady upřímné. Ale nyní láska zakořenila v mém srdci, a není nikdo, kdo by ji vytrhnul. Jestliže ode mě odjedeš, zcela jistě zemřu.“

Zohra: „Proto se musíš vrátit na své místo a já též. Bude-li to vůle Boží, ještě se setkáme.“  /V rukopisu je větší část tohoto rozhovoru psána v rýmované próze./

Poté se s pozdravem adieu rozešli a každý se vrátil do svého sídla.

Kavalír se jmenoval Abú el Hedža. Kheiroun, jeho otec, byl nesmírně bohatý velkokupec a jeho usedlost ležela osamoceně mimo princeznino panství ve vzdálenosti jednodenní cesty. Abú el Hedža se vrátil domů, ale neměl stání. Když padla noc, popadl znova svůj temeur /Vlněné roucho užívané orientálci proti chladu na cestách. U příležitosti jako tato se většinou používaly starší exempláře./, nasadil si černý turban a opásal se šavlí. Vsedl na koně a ve společnosti svého oblíbeného núbijce Mimouna vyrazil tajně pod příkrovem tmy.

Jeli celou noc bez přestávky a na úsvitu nového dne uzřeli zámek princezny Zohry. Zastavili v kopcích a skryli se i s koňmi v jeskyni kterou tam našli.

Abú el Hedža zanechal núbijce u koní a vyrazil směrem k zámku aby zjistil kudy tam; avšak zámek byl obehnán velmi vysokou zdí. Když zjistil že se dovnitř nedostane, zaujal stanoviště v bezpečné vzdálenosti a sledoval kdo bude vycházet. Ale přešel celý den a ze zámku nikdo nevyšel.

Po západu slunce pak seděl v ústí jeskyně na hlídce až do půlnoci, pak usnul. Spal ležíc hlavou na Mimounově kolenech, když tu náhle ho Mimoun vzbudil. „Co je?“ zeptal se. „Ó můj pane“, pravil Mimoun, „zaslechl jsem nějaké zvuky v jeskyni a zahlédl záblesk světla“. Abú el Hedža byl rázem na nohách a bedlivě se rozhlížel a vskutku postřehl světýlko. Vyrazil tím směrem a dostal se až do hloubi jeskyně. Nařídil núbijci čekat dokud nezjistí odkud světlo pochází a s tasenou šavlí začal pronikat dále. Objevil podzemní chodbu a sestoupil do ní. Cesta byla značně obtížná a plná kamení. Po mnoha útrapách konečně dospěl až k puklině, ze které se záře linula. Naskytnul se mu pohled na princeznu Zohru obklopenou stovkou pannen. Nacházely se ve velkolepém paláci vykopaném přímo v srdci hory, nádherně vybaveném, lesknoucím se zlatem přebohatě. Panny jedly a pily a veselily se.

„K čertu“ řekl si Abú el Hedža „nemám s sebou kumpanii ku pomoci v tomto těžkém okamžiku.“ Pod vlivem této úvahy se vrátil k Mimounovi a přikázal mu: „Jeď za mým bratrem před Bohem /Mezi Araby je označení „bratr“ často užíváno k označení přítele./ Abú el Hejlúkem a řekni mu, ať za mnou přijede co nejrychleji bude moci.“ Sluha se vyšvihl na koně a zbytek noci strávil v sedle. Abú el Hejlúka, syna vezírova,  miloval Abú el Hedža ze všech svých přátel nejvíce. Tito dva mladí muži spolu s núbijcem Mimounem byli považováni za tři nejsilnější a nejneohroženější muže své doby, a nikdy se nestalo že by je v souboji někdo porazil.

Když núbijec dosáhl přítele svého pána a vyřídil zprávu, Abú el Hejlúk pravil: „Zajisté náležíme Bohu a jednou se k němu navrátíme.“ Chopil se své šavle, vsedl na kůň a spolu se svým oblíbeným núbijcem následoval Mimouna k jeskyni.

Abú el Hedža vyšel aby ho pozdravil a přivítal a informoval ho o své lásce k Zohře a sdělil mu své rozhodnutí vniknout násilně do paláce; o okolnostech v jeskyni a úžasné scéně, které  byl svědkem.  Abú el Hejlúk oněměl.

Za soumraku uslyšeli zpěv, bouřlivý smích a živé vyprávění. Abú el Hedža řekl svému příteli: „Jdi na konec podzemní chodby a podívej se. Tam nalezneš omluvu pro lásku která hoří v srdci tvého bratra“. Abú el Hejlúk se tiše odkradl do vzdálené části sluje, nahlédl do interiéru paláce a byl okouzlen pohledem na panny a jejich vnady. „Ó bratře, která z nich je Zohra?“ „Támhle ta, ta bezvadných tvarů, s neodolatelným úsměvem, tvářemi jako růže, čelem alabastrově bílým, v rouchu zářícím zlatem. Sedí na trůnu vykládaném drahým kamením a pobitým stříbrem, naklánějíc svou hlavu.“

„Prohlížel jsem si ji přede všemi ostatními“, přiznal Abú el Hejlúk, „jako by byla korouhví nebo zářící pochodní. Avšak bratře, je tu něco, co ti zřejmě ušlo.“ „Co tím míníš?“ zeptal se Abú el Hedža. „Je naprosto jisté, ó můj bratře, že nevázanost vládne tomuto paláci. Všimni si, že ti lidé jsou tu jen v noci a že to je odlehlé místo. Vše nasvědčuje tomu, že toto místo je zasvěceno hostinám, pitkám a orgiím. A jestliže si myslíš, že by ses mohl dostat ke své lásce jinou cestou než právě tudy, klameš sám sebe, i kdyby se ti podařilo navázat s ní spojení pomocí prostředníka.“ „Ale jak to?“ zeptal se Abú el Hedža. „Poněvadž, jestli dobře vidím, Zohra vyhledává náklonnost mladých dívek, což je důkaz že nemá žádné touhy po muži ani jeho lásce!“ ozřejmil jeho přítel.

„Ó Abú el Hejlúku“, pravil Abú el Hedža „znám hodnotu tvých soudů a proto jsem pro tebe také poslal. Víš že jsem se nikdy nerozmýšlel následovat tvé rady!“ „Ó můj bratře“, děl syn vezíra, „pokud tě Bůh nedovedl k branám tohoto paláce, nikdy nebudeš schopen získat Zohru. Avšak s pomocí Boží můžeme najít cestu.“

Za rozbřesku příštího rána přikázali svým sluhům vyčistit podzemní štolu a zdělat průlom do paláce. Jakmile uděláno, skryli koně v jiné jeskyni, bezpečné od divokých zvířat a zlodějů; a pak všichni čtyři, dva páni a dva kmáni, vnikli do paláci každý ozbrojen šavlí a štítem. Průlom zrestaurovali do původní podoby.

Abú el Hejlúk rozžal svíce a celý palác důkladně prozkoumali. Zázrak zázraků, honosný nábytek, všude postele a divany všeho druhu, třpytivé lustry, přepychové koberce, stoly prohýbající se nádobím, ovocem a nápoji. Když se dost vynaobdivovali všem těmto pokladům, vydali se zkoumat okolní komnaty. Byl jich velký počet a nakonec v jedné z nich nalezli malé tajné dvířka. „To budou asi dveře vedoucí do paláce. Pojď můj bratře, vyčkáme věcí příštích v jedné z těchto komnat.“ pravil Abú el Hejlúk. Skryli se v těžko přístupném kabinetu úplně nahoře, takže neviděni mohli vidět vše.

Čekali až se snesla noc. Tou dobou se tajné dvířka otevřely a dovnitř vcházelo služebnictvo s pochodněmi, rozžínajíc lustry a kandelábry, také aranžovali postele, roznášeli talíře, rozmisťovali jídlo, poháry a karafy a zapalovali omamné vůně.

Brzy poté se objevily panny. Uvelebily se do divanů a černošky jim nabízely jídlo a pití. Jedly, pily a prozpěvovaly.

Když naši čtyři hrdinové usoudili, že toho již vypily dost, opustili svůj úkryt a mávajíc šavlemi nad hlavami kráčeli ke středu. Panny se snažily skrýt své tváře pod hajky.

„Kdo jsou tito muži“, vzkřikla Zohra, „kteří vpadají do našeho sídla ze stínů noci! Povstali jste ze země, nebo jste spadli z nebe? Co chcete?“

„Soulož!“ zněla odpověď.

„S kým?“ zeptala se Zohra.

„S tebou, zoro mých očí!“ upřesnil Abú el Hedža vystupujíc vpřed.

Zohra: „Kdo jsi?“

„Já jsem Abú el Hedža.“

Zohra: „Jak to že mě znáš?“

„Byl jsem to já kdo tě potkal na honu tam a tam.“

Zohra: „Ale jak jsi se dostal sem?“

„Z vůle Boží!“

Po této odpovědi Zohra ztichla a pokoušela se vymyslet, kterak se těchto nájezdníků zbavit.

Mezi pannami, která zde byly přítomné, bylo několik co mělo kundy své vpravdě jak železné a nikdo je nebyl schopen deflorovat; dále zde byla žena zvaná Mouna (Ta která chlácholí vášeň), která byla co se týče koitu neukojitelná. „Těchto mužů se nezbavím ledaže úskokem.“ pomyslela si Zohra. „S pomocí těchto žen pro ně uchystám takové úkoly, které nebudou schopni vykonat.“ I otočila se k Abú el Hedžovi a prohlásila: „Nedostaneš mne, pokud nesplníte moje podmínky.“ Čtyři kavalíři jako jeden muž souhlasili, aniž by věděli co bude následovat a Zohra pokračovala: „Avšak, pokud je nesplníte, přísaháte že se stanete mými zajatci vydanými mi na milost či nemilost?“

„Staniž se.“ odpověděli.

Tu pravila Zohra k Abú el Hedžovi: „Co se týče tebe, bude tvým úkolem deflorovat osmdesát pannen aniž bys ejakuloval. Taková je má vůle.“ „Beru.“ odpověděl Abú el Hedža.

Nechala ho uvést do komnaty s několika druhy postelí a postupně mu tam poslala osmdesát vybraných pannen. Abú el Hedža je všechny defloroval a tak uchvátil panenství osmdesáti mladých dívek v jediné noci, aniž by ukápnul tu nejmenší kapku semene. Tento mimořádný výkon naplnil Zohru údivem a stejně tak i všechny přítomné.

Pak se princezna obrátila na núbijce Mimouna: „A tento se jmenuje jak?“ „Mimoun“ odpověděli. „Tvým úkolem bude“, pravila princezna ukazujíc na Mounu, „souložit s touto ženou bez přestávky padesát dní, můžeš si ejakulovat jak chceš; ale jestliže tě únava přemůže a přestaneš, nesplnil jsi úkol.“ Všichni vzkřikli zaraženi tvrdostí takového úkolu. Avšak Mimoun děl: „Souhlasím s podmínkami, myslím že z toho vyjdu se ctí!“ Skutečnost byla taková, že núbijec měl nenasytitelný sexapetýt. Zohra ho nechala s Mounou odvést do komnaty, přikazujíc jí aby ji informovala, pokud núbijec ukáže nejmenší známku únavy.

„A tvoje jméno?“, zeptala se přítele Abú el Hedži. „Abú el Hejlúk“, odpověděl. „Dobře tedy, Abú el Hejlúku, ty zůstaneš zde, a v přítomnosti těchto žen a pannen udržíš svůj úd neustále vztyčený po dobu třiceti dnů a nocí.“

Pak řekla čtvrtému: „Jméno?“ „Felah“ (Dobrá fortuna) byla odpověď.  „Dobře tedy, Felahu, zůstaneš nám tu k dispozici pro cokoli bychom mohli potřebovat.“

Nicméně, Zohra ve snaze nenechat ani skulinku pro pozdější výmluvy, a také aby nemohla být nařknuta ze zlé vůle, nechala každého nejdříve ať si vybere co si během své zkoušky přeje jíst a pít. Abú el Hedža žádal k pití mimo vody velbloudí mléko s medem a k jídlu cizrnu vařenou s masem a s hromadou cibule; a s pomocí tohoto pokrmu a Božím svolením pak vykonal svůj pozoruhodný čin. Abú el Hejlúk požadoval cibuli vařenou s masem a k pití šťávu vymačkanou z cibulí smíchanou s medem. Mimoun chtěl vaječné žloutky a chleba.

Abú el Hedža neotálel a vyžadoval po Zohře slíbenou soulož, na základě splnění svého závazku. „Óh, no to né! Podmínky které jsi musel splnit jsou neoddělitelně spojeny s těmi, kterým musí dostát tvoji kumpáni. Dohoda musí být splněna v celé její šíři, a pak budu povolná dle svého slibu. Ale jestliže byť jeden z nich selže, budete mými zajatci, jako že je Bůh nad námi!“ odpověděla mu.

Abú el Hedža se po tomto rezolutním vyjádření usadil mezi dívky a ženy, a jedl a pil s nimi čekajíc na konec zkoušek.

Zpočátku byla Zohra plná přívětivosti a usmívala se, přesvědčena, že co nevidět jí budou vydáni na milost. Avšak s příchodem dvacátého dne začala jevit první známky úzkosti; třicátého dne už nebyla schopna zakrýt svůj strach. Neboť tento den Abú el Hejlúk se ctí zakončil svou zkoušku a přisedl ke svému příteli mezi společnost, a jedli a pili v hojné míře.

Od té doby princezna, jejíž jedinou nadějí byl už jen núbijec Mimoun, doufajíc že se unaví dříve než dokončí svou práci, posílala každý den pro informace k Mouně. Avšak odpověď byla, že núbijcova náruživost neustále vzrůstá. Princezna počala zoufat, vidíc že Abú el Hedža i Abú el Hejlúk vyšli ze svých zkoušek jako vítězové. Jednoho dne jim řekla: „Zajímala jsem se, jak na tom núbijec je, a Mouna mně řekla, že je vyčerpaný únavou. „Ve jménu Boha Jediného!“ zareagoval zvoláním Abú el Hedža „Jestliže nedokončí svůj úkol, ne, jestliže ji nebude šukat ještě o deset dní déle, zemře tou nejpotupnější smrtí!“

Ale jeho horlivý sluha nikdy během doby padesáti dnů co obdělával Mounu nevynechal takt, a pak kopuloval ještě o deset dní déle dle příkazu svého pána. Co se týká Mouny, ta měla to největší zadostiučinění, a tato kopa dní nakonec nasytila její smyslnou žádostivost.

/V některých textech se nachází tato verze: „Mouna na konci padesátidenní zkoušky byla velmi ráda že to končí, neboť byla už z toho souložení celá nemocná; a když Mimoun pořád pokračoval dál, poslala Zohře zprávu: „Ó má paní, čas uplynul a on mě stále nechce pustit. Zapřísahám vás Božím majestátem, vysvoboďte mne z této příšerné situace. Můj klín je zničen, nejsem už schopná ani ležet.“ Ale Mimoun přísahal že nepřestane, dokud neprojde oněch deset dní jak přikázal jeho pán, a své slovo dodržel.“/

A tak i zvítězivší Mimoun se nakonec přisedl ke svým kumpánům.

Poté pravil Abú el Hedža Zohře: „Hle, splnili jsme všechny podmínky nám uložené. Je nyní na tobě podvolit se mé žádosti, která je dle našeho ujednání cenou za náš úspěch.“ „No to je pravda.“ odpověděla princezna a vzdala se mu a on ji shledal tou nejexcelentnější.

/Jiné verze zde mají: „Mimounův heroický výkon naplnil celý svět obdivem. Dostali tedy za úděl vše, co se nacházelo v paláci: poklady, ženy, služebnictvo, dívky atd. Rozdělili to rovným dílem a každý dostal svůj podíl; pak Abú el Hedža měl potěšení se Zohrou a shledal ji atd., atd.“/

Co se týká núbijce Mimouna, ten se oženil s Mounou. Abú el Hejlúk si vybral mezi pannami tu nejpřitažlivější.

Všichni pak zůstali v paláci, užívajíc si všech rozkoší života, dokud smrt neudělala konec jejich šťastným existencím a nerozpustila jejich spojení. Bůh jim buď milostiv stejně jako všem muslimům! Amen!

/Vždy při vyslovení jména svého mrtvého souvěrce neopomene pravověrný muslim dodat: „Bůh mu buď milostiv!“./

 

Co dodat? Snad vás tato „recenze“ obohatila a jen víc takových princezen!

Translation ©  ttchnk MMII

Main Page